preloader

Ostrava 23. - 27. 11 2022                     

      cz / en


OPEN CALL 1. 8. - 31. 10. 2022



Pixilace


Herec loutkou

Použijeme-li člověka jako objekt animace, hovoříme o animační metodě zvané Pixilace.

Patří mezi stop motion techniky (fázová animace snímaná kamerou nebo fotoaparátem, kterou jsme podrobněji popisovali v technice koláže). Je specifická očividně netradičním oživováním “živých” bytostí – herců. Už tento krkolomný obrat nám napovídá, že to s hereckými výkony nebude tak dramatické jako na divadle. Herci v tomto případě sami nehrají a jejich hlavním úkolem je zvládnout ustát pozici, do které je vytvaruje animátor, podobně jako loutku, případně musí umět pohyb vykonat velmi pomalu, vždy s krátkým zastavením ve vyžadované pozici, aby bylo možné pohyb nafotit jako sekvenci.
Velmi zajímavé a často i zábavné je pak zpětné pozorování toho, jak takový pohyb po přehrání vypadá. Zkuste si rozložit přirozený pohyb, jakým je třeba krok, do několika zastavení. Uvidíte, že se v určitých pozicích udržíte jen stěží a u některých pak budete téměř určitě padat na zem, případně se budete muset něčeho chytnout.
Výsledek pak bude připomínat spíše karikaturu, než přirozený pohyb. Ten je totiž založen na práci s těžištěm a setrvačností a u loutek či u člověka ve statických fázích toto funguje zcela jinak.

Pixilace - ztřeštěný pohyb
Pro pixilaci se používají zcela jiné formy pohybu, a to i proto, aby jistým způsobem opodstatnily její použití. Proč chodit, když můžeme létat, vznášet se, pohybovat se po zemi bez kráčení, nebo se nechat unášet židlí po ploše místnosti?  Pixilaci navíc často kombinujeme i s objektovou animací.  Představte si, že se vás pokouší svázat trsy trávy, pronásleduje vás židle, nebo oblečení, díky kterému jste na chvíli král, princezna, pošťák nebo cestujete na kládě dřeva bez koleček jako na skateboardu. Stejně tak můžete velmi rychle zmiznout ze scény, kdy mezi snímáním dvou snímků za sebou jednoduše odejdete ze scény.

JAK NA TO?
Připravte si fotoaparát a stativ (stejně dobře můžete použít i mobil s držákem), dobře si jej zafixujte na zemi, rozmyslete si hru, a představte ji loutkám-hercům. Musí přesně vědět, co po nich budete chtít, aby našli polohu, kterou ustojí. Být loutkou není úplně jednoduché – občas musí taková loutka vydržet nehybně i delší čas, než se upraví rekvizity nebo pozadí.

Ideální technika pro týmovou práci
Je dobré, když jeden z týmu snímá a hlídá posouvání pohybu (fotograf), dává instrukce dalšímu (animátor), který tvaruje herce-loutku. Ten předváděný pohyb pouze vnímá, ale nevidí se. Aby fotograf mohl správně loutku fázovat, může si pomoct různými vodítky-objekty, které vidí v hledáčku (plotové laťky, okna domu, stromy atd.) Ty mu pomohou se zorientovat v ploše (ruka se pohne vždy o jednu laťku plotu). Animátor pak může použít vodítka, která se dají přesouvat, třeba velkost chodidla, nebo nějaký klacík. Loutka se postaví, vyfotí, pak se posune třeba o dvě chodidla a zase se postaví do stejné, nebo lehce posunuté pozice a vyfotí. Můžeme kombinovat pohyb po zemi a zároveň zvedat ruce, nebo se postupně otáčet. Navíc lze takto animovat i rekvizity, nebo prostředí, ve které se akce odehrává. například, když chceme, aby herce honila židle. Opět platí, že čím delší jsou rozestupy mezi jednotlivými fázemi, tím je pohyb rychlejší.
Herce-loutky můžeme animovat i v leže na zemi. To mám umožní animovat podobně, jako když zpracováváme hru na animačním stole. Musíme však myslet na to, že fotoaparát je třeba umístit nad zem.

TIP NA AKCI:
Můžete si pro zajímavost zkusit animovat skutečný pohyb, ale mnohem zábavnější je vyzkoušet si například různé pohyby po zemi, které bychom normálně kamerou nenatočili. Loutka-herec si sedne na židli a vyfotí se, židle se posune o délku klacíku (pozor na její otáčení, i to je součástí animace), herec se usadí do stejné pozice a třeba trošku zvedne nohy a ruce, následuje foto, posun židle, posazení herce, tentokrát zvedne nohy a ruce o ještě trochu více, foto, posun židle, atd…. až se židle s hercem dostane mimo zobrazení v hledáčku.

Úprava sekvence
Zpracování nasnímané sekvence je pak stejné jako u kterékoliv jiné stop motion techniky.
Sekvenci přeneseme do PC a v nějakém střihovém programu spojíme a vyexportujeme (movie maker).

SNÍMÁNÍ PIXILACE A EXTERIÉR
Při snímání pixilace, stejně jako u všech typů animace platí to, že se snažíme připravit vše tak, aby animace nezdůrazňovala výkyvy prostředí. Tedy, pokud je to možné, nastavíme na fotoaparátu manuální ostření a nejlépe i clonu a expozici.  Především si však musíme pečlivě vybrat místo, ve kterém pracujeme. Slunce je čas od času za mrakem, pak se zase ukáže, když snímáme dlouho, může se stát, že třeba přestane svítit, a to ovlivní snímání jednotlivých snímků. Jeden je světlejší, jeden je tmavší a celá sekvence nám pak vesele bliká.

Díky pixilaci si animátoři nebo kreslíři v roli herců dokážou velmi dobře uvědomit, jak animovaný pohyb vzniká, dokáží se vžít do své postavy a rozvinout schopnost kresby figur v pohybu už jen tím, jak nad různými pozicemi přemýšleli.


Pro inspiraci
doporučujeme ke shlédnutí pixilované filmy Normana mcLarena z roku 1957:
Neighbours - oskarový snímek
A Chairy Tale

Snímání na zemi, doplněné kresbou:
Coldplay - Strawberry Swing

U nás Pixilaci užívá v tvorbě Jan Švankmajer:
Přežít svůj život, 2010
 




ukázky z přípravy filmu Barevná zahrada (ZUŠ Frýdek-Místek)


Barevná zahrada:
https://youtu.be/WK3bpVczw2k


 


MEZINÁRODNÍ FESTIVAL
DĚTSKÉ A STUDENTSKÉ
MULTIMEDIÁLNÍ TVORBY

©2020 všechna práva vyhrazena